Elektromobilita: Co vidíme, a co přehlížíme?

Je poměrně ironické, že všichni, kdo tento článek čteme, jsme zažili překotný technologický rozvoj posledních 10 až 20 let, přesto nejsme schopni stejný princip aplikovat při zhodnocení elektromobility. Ani kritici, ani zastánci. Přitom je vysoce pravděpodobné, že v univerzitních laboratořích nebo dokonce již na stole v designových kancelářích automobilek už leží nějaká ta baterie, která využívá nové technologie, prodlužuje dojezd za hranici možností spalovacích motorů a odstraňuje největší problém baterií – lithium – a s tím spojenou závislost na Číně a dalších producentech. Nesmíme opomenout ani rozvoj technologií spojených s recyklací autobaterií (v současnosti se baterie recyklují jako celek, nikoli po částech – je to drahé a neekologické). Kdo se pohybuje v oblasti vědy, vidí, že není měsíce, kdy by nebyla nějaká taková technologie představena. Nejde přitom o teoretické koncepty, ale již praktické aplikace, které potřebují zhruba těch 10 let, než se stanou masovou záležitostí. Jenom vytrvat.

Jistě znáte tuto mantru každého zatvrzelého kritika čehokoli. Aby sám sebe ochránil, zdůrazňuje, že není proti něčemu novému, ale! To stejné vidíme i u mnoha kritiků elektromobility. Jedním z nejčastějších argumentů je, že elektromobilita se nedokáže prosadit bez dotací. To je pravda pouze částečně. Elektromobilita je stále nová, přestože technologicky minimálně srovnatelná. Jak jsme viděli výše, s emisemi se minimálně dorovná spalovacím motorům a s postupem času je bude překonávat více a více. Dojezd elektromobilů již směle konkuruje mnoha kategoriím běžných vozů. Nenaplnily se katastrofické scénáře o rychlé degradaci baterií. Cenově se s každou novou řadou elektromobily dostávají na úroveň běžných vozů se spalovacími motory, a to i bez dotací. Aby se však mohla elektromobilita skutečně prosadit, potřebuje potřebnou infrastrukturu a potřebuje překročit určitý práh rozšíření. A tady narážíme na problém. Mnoho nadějných či přímo revolučních technologických inovací narazilo na problém ekonomické nerentability. Prostě se nedokázaly prosadit vůči monopolním technologiím, které těží z úspor z rozsahu. Každá technologie spojená s ekologií přitom potřebuje počáteční investici a trvá dlouho, než překročí hranici, kdy je ekonomicky rentabilní. Pokud bychom stejně postupovali v případě elektromobility, nedostali bychom se nikdy nikam, protože spalovací motory by vždy vyšly ekonomicky lépe. Jak praví obecná pravda, co může drancovat a špinit bez rizika následků, to je vždy levnější než ekologické řešení. Trh toto dilema nevyřeší. Proto jsou nutné veřejné investice a dotace, které „pošťouchly“ elektromobilitu tam, kde je dnes a kde již těží ze samotného rozšíření. I případné zákazy a zpoplatnění nadměrného znečišťování v přechodném období mohou být do jisté míry oprávněná. Současné směrnice žádnému výrobci nezakazují produkci spalovacích motorů. Pouze omezují množství emisí, které může flotila každé jedné značky vyprodukovat. Otevírá to možnosti vodíkovým technologiím a nutí výrobce, aby postupně přecházeli na jakékoli alternativní pohony se sníženými emisemi. Tento aspekt navíc otevírá další ze všech nejdůležitější perspektivu.

Často vnímáme elektromobilitu separovaně jako samostatný problém ve spáru „bruselských úředníků“. Elektromobilita je přitom nedílnou součástí celkové globální energetické a ekologické transformace, která vyžaduje i změnu mentality a poskytuje odpovědi na dílčí otázky, které si klademe. Předně, součástí transformace je rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Období po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu nám ukázalo, že nejstabilnějším zdrojem z pohledu ceny byly právě obnovitelné zdroje energie spolu s jadernými elektrárnami. Proto má jejich budování smysl, nejen ekologický, ale též ekonomický. Obnovitelné zdroje sice nemohou srazit ekologické dopady výroby elektřiny pro elektromobily na nulu. Vždy bude potřeba trochy špinavějších zdrojů energie pro vyrovnávání energetických špiček, zvláště tam, kde nelze použít vodní či jiné alternativní elektrárny a dokud dostatečně nepokročí technologie bateriových či jiných úložišť přebytečné energie. Postupem času jsou však nepostradatelným dílkem skládačky k tomu, aby i elektromobilita začala misky vah překlápět výrazněji na svou stranu.

Elektromobilitu taktéž nemůžeme hodnotit pohledem provozu spalovacích motorů. Nejsou určeny k tomu, že jezdíte od benzínky k benzínce a tankujete za pár minut. Jsou určeny k tomu, že přijedete do města, napojíte elektromobil na sloup veřejného osvětlení s nabíječkou a odejdete si vyřídit vše potřebné. Jakmile se za hodinu vrátíte k vozu, odjíždíte s nabitou baterií. Stejně to má fungovat třeba u nákupních středisek, v případě dostupnosti nabíjecí infrastruktury i v domácnostech. Moderní baterie přitom daleko lépe snáší průběžné dobíjení než to nárazové a rychlé u benzínek. Když si uvědomíme, že většina aut povětšinu času stojí a může se nabíjet, je elektromobilita ideálním prostředkem. Spíše přehnané jsou katastrofické scénáře o zahlcení elektrické přenosové soustavy. Pokud se povede změnit naši mentalitu, jak bylo popsáno výše, a začneme k mobilitě obecně přistupovat jinak, postupný rozvoj infrastruktury pomůže řešit eventuální riziko přetížení elektrické sítě.

Jistě si na tomto místě pokládáte otázku, tak co nákladní automobily, letadla či lodě? I zde platí potřeba brát v úvahu celkový kontext a postupný technologický rozvoj. Ačkoli není pravdou, že takové lodě špiní životní prostředí více (počítáme-li vše ve vztahu k množství převezeného nákladu či osob a nikoli ve vztahu k výšce kouřového oblaku z komínu), i zde se postupně zkouší a prosazují inovativní řešení. V nákladní, lodní i letecké dopravě se mohou více prosadit vodíkové technologie. V případě lodí se zkouší také určitý návrat k plachetnicím, ovšem s využitím moderních materiálů a znalostí. V nákladní dopravě se prosazují bateriové technologie umožňující vyměnit celou baterii kus za kus. Taktéž letecká doprava prochází vývojem, motory jsou úspornější, efektivnější, čistší a zkouší se jiná paliva. V některých oblastech jsme dále, v jiných potřebujeme více času na rozvoj potřebných technologií. Vše je však součástí většího celku, ve kterém má osobní elektromobilita své nezpochybnitelné místo.

Závěrem je nutné si uvědomit, že nástup elektromobility, ač se někteří snaží vyřvávat opak, je globálním trendem, který nezastavíme. V Americe a zejména v Číně prodeje elektromobilů začínají zdolávat rekordy. Zejména Čína se také snaží mílovými kroky budovat obnovitelné zdroje. Ano, Evropa trestuhodně zaspala. Momentální obavy z nákladů na ekologickou transformaci plynou také z našeho odporu ke změně. Zatímco takoví Číňané neváhali a pustili se do díla, my v Evropě jsme do poslední chvíle doufali, že změny zastavíme či alespoň zpomalíme. To byla chyba, za kterou nyní musíme zaplatit a smířit se s tím, že budeme nějakou dobu tahat za kratší konec provazu. Výrobci to již pochopili a naplno se vrhli do víru produkce. Bude to samozřejmě bolet. Proběhne transformace průmyslu v oboru automotive. Některé továrny zavřou, jiné zase otevřou. Třeba ty vyrábějící bateriové technologie. Jak rád říkám, není to o tom, že by evropský průmysl jakkoli ztrácel dech, i když se vás o tom různí prospěcháři budou snažit přesvědčit. Naopak, Evropa se nadechuje k dalšímu náporu.

Elektromobilita není otázkou volby – je otázkou času. Zatímco někteří stále váhají, svět už jede dál. Nezáleží na tom, jak rychle se přizpůsobíme, ale na tom, zda budeme součástí této změny, nebo jen diváky na vedlejší koleji. Budoucnost nepočká, a pokud chceme být její součástí, musíme se přestat ptát, zda je elektromobilita správná cesta, a začít hledat způsoby, jak ji co nejlépe zvládnout.